VZPOMÍNKY NA KOBERǓV MLÝNZa Želetavou, kde se krajina pomalu mění na Českomoravskou vrchovinu, pramení řeka Želetavka. Po celé délce přitéká do této řeky mnoho potůčků a potoků, které tekou přes různé rybníky. Největší z těchto přítoků je Koberovský potok z okolí Jemnice, a dále říčka Běhanka, která teče od Rácovic. Na této říčce jsou dokonce dva malé mlýny. Tato říčka se vlévá u Mácova mlýna do Želetavky. Od tohoto místa je Želetavka už slušná řeka, která představuje poměrně velkou vodní sílu. Od polické silnice je na této řece 6 bývalých mlýnů. Jsou to Bahnův mlýn, Kláskův, Mácův, Hakoňův, Koberův a Peksův. Od samotné Želetavky je na této straně celkem 7 mlýnů, toto jsem zjistil na starší mapě okresu Moravské Budějovice. Z těchto mlýnů za mého mládí bývaly v provozu jen mlýny Hakoňův (Svobodův) a Koberův. U Koberova mlýna nad mostem přes řeku je strmá skála zvaná po budějovickém notáři Palliardim. Tento notář zde dělal výzkum pravěkého osídlení kraje. Výzkum byl před 40 lety opět obnoven ředitelským sborem z Moravských Budějovic pod vedením učitele Vildomce, žáka notáře Palliardiho. Stáří hradiska se prý odhadovalo na 4000 let. V souvislosti s tímto hradiskem byl v roce 1957 konán na loukách u Peksova mlýna 3. Čs. sraz turistů. Koberův mlýn byl postaven v roce 1706 podle letopočtu vytesaného do kamene na čelní straně mlýna. Pan mlynář Kobera asi mlýn vystavěl a provozoval. Můj dědeček tento mlýn koupil asi v roce 1872, velmi zanedbaný, a začal ve mlýně hospodařit. V této době vedly do mlýna na řece jen 2 skromné polní a lesní cesty. Silnice ke mlýnu Svobodovému a Koberovému byly postaveny asi v roce 1924. Cesta od Dešova kdysi vedla údolím potoka zvaného Bič, který se vlévá do řeky u mostu do Koberového mlýna. Ke mlýnu patřilo kromě luk kolem mlýna i hodně pozemků, které se nacházely na různých místech na výšinách směrem k Vysočanům a dále za lesy zvanými „selské“. Na pole, dokud nebyla silnice, se jezdívalo po cestě nad mlýnem. Tato cesta ovšem byla velmi neschůdná, hlavně při svážení obilí ze žní. Ke mlýnu také patřila část lesa v údolí potoka v tzv. „Biči“. Hospodářství bývalo poměrně dost velké. Býval tam jeden pár silných koní, dále 8-10 kusů hovězího dobytka, větší počet vepřového, husy, kachny, slepice a též včely. U mlýna bývaly 2 ovocné zahrady - švestková a jabloňová, u včelína pak zeleninová. Zaměstnával se čeledín (deputátník), 2 služebné a 2-3 prášci ve mlýně. Čeledín bydlel v domku vedle mlýna, obdělával pole nade mlýnem a jezdil s moukou do Mor. Budějovic pro pekaře i obchodníky. Do mlýna jezdilo hodně mlečů ze širokého okolí (sedláci a domkaři). Velký dvůr u mlýna býval plný potahů koňských, ale většinou kravských. Mleči zde čekali na mouku. Toho využívala hlavně babička (později teta Julie), aby si popovídali, co je v okolí nového a ba i ve světě. Mnoho mlečů bývalo také z německých vesnic, jako Korolupy, Uherčice, Chvalatice. S těmito mleči mluvívala jen babička, která se sama naučila německy. Součástí mlýna bývala i pila, kde se řezaly klády na prkna, latě apod., jak si lidé přáli. Mlýn měl vždy dostatek vody, poněvadž byl na konci řeky Želetavky. Voda se vedla náhonem od splavu kolem cesty na 3 mlýnská kola a jedno na pilu samostatně. Později se používala vodní síla i na výrobu elektrického proudu. Ten byl zaveden ve mlýně asi v roce 1928. Mlýn na samotě byl tenkrát také navštěvován tzv. krajánky, které jsem také poznal za svého mládí. Bývali to starší mlynářští vysloužilci mlynářského a sekernického řemesla, kteří chodívali od jednoho mlýna ke druhému a nabízeli se do práce na přechodnou dobu, na různé odborné opravy. Na dvoře bývali i dva psi, kteří se na noc pouštěli z řetězu na hlídání mlýna. Kolem také už tenkrát chodívali různí dobrodruzi, s kterými si dobře dovedl poradit dědeček, který býval mohutné postavy. Dědeček i babička pocházeli ze starých mlynářských rodin a byli prakticky bratránek a sestřenice. Dědeček byl rodák z Moravských Budějovic z domu č. 55 na náměstí a jeho otec byl pekař. Babička pocházela z Tulešic u Krumlova ze mlýna. Dědeček, František Knesl, se narodil 8.9.1849. Zemřel 9.5.1926. Babička, Marie Jarolímová, se narodila 19.3.1850. Zemřela 22.2.1927. Z tohoto manželství bylo celkem 10 dětí.
Od těchto dětí bylo celkem 24 vnuků, dodneška žijí 3 vnuci. Nejstaršímu je 90 let. Vnuci babičky a dědečka bývali častými hosty ve mlýně, hlavně v prázdninách, kdy bývalo nutno pomáhat na poli, v kuchyni a hlavně při pasení krav, dopoledne i odpoledne. Pásalo se hlavně na kopci nade mlýnem, na tzv. Lištině, i v Biči. Jídla bývalo ve mlýně vždy dostatek, vařilo se hlavně z mouky, drůbeže a z toho, co dala zahrada. Kupované maso bývalo jen v neděli od řezníka Máci z Kdousova. Na svačinu býval domácí sýr, máslo, med apod. Pekl se domácí chléb, pravý žitný a vejražkové vdolky. Za života dcer bývala u švestkové zahrady i kuželna, kde se mladí i staří mohli ve volných chvílích nějak bavit. Dcery odebíraly různé knihy a časopisy, jako Lada a Besedy lidu, podobně se též pěstovala hra na citeru a tahací harmoniku. Děti ze mlýna chodívaly do školy buď do Bítova nebo do Velkého Újezda a do měšťanky do Mor. Budějovic, kde bývaly ubytovány. Cesta za vzděláním bývala z takové samoty velmi obtížná, ale přesto všichni vychodili měšťanku a 2 dokonce obchodní školu. Když po I. sv. v. zemřel na následky války syn Evžen, musela se poslední svobodná dcera provdat na mlýn a vdala se za vyučeného mlynáře v r. 1926, za dělníka Jaroslava Fraňka, manželství bylo bezdětné. Teta zemřela v r. 1947 a vdovec hospodařil asi do roku 1949.
Majitelé a provozovatelé mlýna
Moravské Budějovice, 16.2.1992 |
O NÁS HISTORIE KONTAKT PARTNEŘI |